VYHLEDEJ...
RYCHLÝ PŘEHLED ŠKOL
školu / fakultu / obor
přípravný kurz
učebnici
seminárku
Mapka k vyhledaní školy
Hledat:
Typ:
Kraj:
Hledaný text:
Hlavní město Praha Jihočeský kraj Jihomoravský kraj Karlovarský kraj Královéhradecký kraj Liberecký kraj Moravskoslezský kraj Olomoucký kraj Pardubický kraj Plzeňský kraj Středočeský kraj Ústecký kraj Vysočina Zlínský kraj
Fakulta:
Obor:
Text:
Fakulta:
Obor:
Text:
Typ:
Text:

Sejdeme se na "pracáku"

Celá řada lidí považuje vysokoškolský diplom za automatickou vstupenku do světa úspěchu a velkých peněz. Většinou však čerství absolventi stanou tváří v tvář kruté realitě a slovům: "nemáte praxi." Následující řádky zachycují příběhy třech mladých lidí, z nichž dva na své štěstí a úspěch v zaměstnání zatím marně čekají. Naopak třetí si užívá pracovních úspěchů a zaslouženého majetku.

Diplom mám a co dál?

S Petrem jsem se znal dlouhá léta. Nad jedním pivem jsme dokázali hodiny vykládat o vesmíru, filosofii a holkách. Když však Petr opustil střední školu a zamířil na výšku přišla celá řada povinností. Po nějaké době jsme se tak přestali stýkat úplně. Dlouhé tři roky jsem pak neviděl Petrovu tvář, nezaslechl jeho nejmilejší, byť již značně vybledlou frázi - "sejdeme se na pracáku". Znovu jsme se potkali v den, který ze slovníku básníka tahá ty nejlesklejší přívlastky. Petr seděl v parku na hromadě knih. Právě finišoval s diplomkou, takže se mu na mysl draly nejrůznější černé myšlenky. Kupodivu však jen malé procento z nich mělo co dočinění s blížící se promocí. Větší část otázek zahalujících jeho dříve nezkrotně optimistické nahlížení na svět se týkala blízké budoucnosti. Petr se bál, co bude následovat až skončí škola. Věděl, že nechce opustit Zlín. Přál si ve svém rodném městě zůstat, získat slušnou práci. Žít pohodový život. Nic z toho, čím do té doby prošel, však nenasvědčovalo, že by měla být jeho přání naplněna. Když končil náš krátký rozhovor, objevil se na Petrově tváři trpký úsměv následován slovy: "Doufám, že se na tom pracáku doopravdy nesejdeme."

Na černé listině

Uběhl další půlrok, než jsem se s Petrem opět potkal. Na diskotéce. Byl už pan inženýr, což ho dle mých naivních představ stavilo do pozice cenného zboží. Byl jsem přesvědčen, že na kluka jeho formátu čekají desítky "nadržených" zaměstnavatelů závodících o to, kdo mu nabídne dražší služební vůz, menší mobilní telefon a samozřejmě také vyšší čistou mzdu. Nic z toho však na Petra nečekalo. Místo skvělého "fleku" se Petr dostal na černou listinu nezaměstnaných Zlínského úřadu práce.

Praxe, praxe, praxe

Dle svých slov, tam vůbec nechtěl chodit a najít si práci dříve, než dokončí školu. Bohužel se mu to nepodařilo, proto se pro klid maminčiny duše na úřad zapsal a jal se shánět odpovídající zaměstnání na vlastní pěst. Vytvořil si seznam firem, které ho něčím zaujaly a počal je objíždět s tím, že se ho snad někde vezmou. Jako vejce vejci podobaly se všechny pohovory, když se Petrovi zpočátku dostalo obdivu za získané znalosti v oblasti jazyků, ekonomie, počítačů, matematiky apod., aby nakonec vedení či personalista odporoučel Petra s tím, že nemá praxi.

Zdrcený Petr se opakovaně pokoušel vysvětlit přijímací komisi, že mu jako pilnému studentovi na brigádu prostě nezbyl čas. Všechno marné my to chápeme, vy chápejte nás. Petr si sté opakování podobné věty přeložil tak, že začal uvažovat o odchodu z města a v případě nouze nejvyšší snad i republiky.

Alenka v říši nezaměstnaných

Pár dní po "diskotékovém" rozhovoru s Petrem jsem se seznámil s Alenou. S Petrem by si mohla podat ruku. Také ona totiž po absolvování Vysoké školy ekonomické podstoupila několika měsíční martýrium v podobě hledání zaměstnání. Tentokrát v Pardubicích. Alenka, jakožto milé, inteligentní leč plaché děvče, narazila také na problém nedostatečných zkušeností. Po desítkách nachozených kilometrů od pohovoru k pohovoru nakonec sáhla po místě dělnice v šicí dílně. Na tři roky tak utekla k oboru, o němž ve škole neslyšela jediného slova. Po třech letech práce se dostala do kanceláře šéfa na post sekretářky. Nepovažuje to za kariéru. Své postavení nicméně komentuje slovy: "Lepší něco, než nic"

I s maturitou se dají vydělat peníze!?

Dva mladí, vzdělaní a přesto nezaměstnaní (nebo "špatně" zaměstnaní) lidé pro mě byli dostatečně silným podnětem, schopným rozpoutat ohnivou diskusi v okruhu mých různorodých známých. Někteří z nich, ač jistě schopni absolvovat vysokou školu, tuto možnost před lety kategoricky odmítli. Tvrdili, že nepotřebují ztratit pět let života, aby po dokončení studia dostali stejnou práci jako po škole střední. Mnozí z nich dnes skutečně jezdí drahými auty a utrácejí tisíce za oblečení.

Naopak někteří z těch, co odmítli jít na výšku dnes sedí doma a pobírají zbytky podpory v nezaměstnanosti, případně mění každý půlrok zaměstnání v zoufalé snaze, se někde uchytit. Jsou i tací, kteří se již na střední škole nemohli dočkat dne, kdy se konečně zapojí do pracovního procesu, dne kdy se konečně osamostatní a začnou vydělávat peníze.

A to se vyplatí!?

Exemplárním případem, budiž další známá, která si vymodlený konec střední školy ale taky představovala trochu jinak. Když totiž opustila ve svých necelých devatenácti letech ekvivalent obchodní akademie, poseděla si tři měsíce doma, aby nakonec usedla za kasu v supermarketu a vydělávala 6 tis. Kč měsíčně. Uvážíte-li, že 1500Kč z toho projezdí, dostanete se k částce, která se v podstatě rovná podpoře v nezaměstnanosti. To už se snad ani nevyplatí pracovat, říkají mnozí. Ona nechce sedět doma. Pochopitelně! Ukousala by se nudou. Tak tedy tráví svůj čas v práci - od rána do večera, pátek - svátek, zatížena navíc odpovědností za peníze v kase, přičemž sebemenší nepozornost rovná se třeba dva měsíce bez výplaty. A to se vyplatí!?

Lukáš se do toho obul

Bouřlivé debaty se z barů zákonitě přenesly do prostředí domova, respektive za kuchyňský stůl. Když jsem tak zdrcen vykládal taťkovy neveselé příběhy mnoha známých a propadal hysterii z pomalu se formující vidiny nezaměstnanosti, dostalo se mi z jeho strany nebývalé psychické podpory. Taťka se však nevydal klasickou cestou přesvědčování potomka o jeho genialitě a nadřazenosti nad ostatními, nýbrž cestou příkladu. Po delší době jsem tak zaslechl jméno kluka, kterému jsem se kdysi věšel na krk na dlouhých "pochodech" moravskými vinicemi. Lukáš se na gymnáziu údajně pohyboval ve sférách průměru. Když se však přiblížila maturita a přijímačky na vysokou, obul se pořádně do učení a nejen že úspěšně zakončil gympl, ale dostal se také na žurnalistiku UK.

Nabídka, která se neodmítá

Byla to bomba. Osobně si pamatuji oslavy, které následovaly dopis o přijetí. Studium v Praze si ale Lukáš vyložil po svém. Tak dlouho si hledal zajímavou brigádu až skončil v České televizi. Během dvou let Lukáš předvedl, co umí a následně dostal od jedné velké nadnárodní korporace nabídku zaměstnání. Takovou, která se neodmítá. Přijal ji, odešel ze školy, začal vydělávat velké peníze. Oženil se, hrozně ztloustl... a pak ho potkám na chodbě naší fakulty. Ohromen se ho ptám: " Co tady děláš?". "No co by," odvětil, "studuju, bez papíru nemůžu výš." A má to, říkal jsem si tehdy v duchu s mírnou dávkou škodolibosti.

Pak jsem si ale uvědomil, že Lukáš nestuduje, aby dostal práci, ale aby se dostal výš, aby dostal víc peněz. Ačkoliv se jeho výplaty pohybují v řádu pěti nul, nechybí mu odhodlání a odvaha pustit se znovu do studia. Lukáš tedy opravdu má - téměř všechno co kdy chtěl. Na základě tohoto závěru a předchozích debat jsem při dalším setkání s Lukášem nadnesl problém uplatnění vysokoškoláka po skončení studia. Doufal jsem, že Lukáš jako absolvent školy života vyrukuje s nějakou radou. A taky že ano. Ta rada zněla asi takto:

Lukášův recept na úspěch

"Ať už děláš cokoliv, cokoliv co tě baví, cokoliv co bys rád dělal v budoucnu, snaž se to někde prodat. Prodat myslím tak, že si najdeš společnost, která se zabývá činností, v které ty utápíš svůj volný čas a nabídneš jim spolupráci. Když ti řeknou přijďte později, tak holt dojdeš později. Řeknou ti to stokrát, dojdeš stokrát. Vyhodí tě, přijdeš tam znovu. Je jedno jestli chceš být novinářem, programátorem či co já vím čím. Platí to všude. Já jsem kupříkladu klepal na dveře České televize skoro půl roku, než mě tam pustili. A vidíš, nakonec mě to pomohlo tam, kde jsem teď. Nezaručím ti, že se z tebe stane milionář, rozhodně ti to ale pomůže. Inspiruj se tím a zažiješ jenom práci a učení, nic mezi tím. Každopádně až ti to sezení na dvou židlích skončí, budeš mít co nabídnout."

Dělejte, jak umíte

Co k tomu dodat? Na mě Lukášova slova nesmírně zapůsobila. I když je mi jasné, že načrtnutá cesta k úspěchu je ideální variantou, která se jen těžko hledá, Lukáš svým dosavadním životem dokázal, že tu reálně existuje. Celý tento příběh můžete brát jako pohádku, můžete se uklidňovat tím, že na vás čeká skvělé místo a hromada peněz. Můžete ale také přijmout fakt, že Petrovy či Alenčiny problémy s hledáním zaměstnání nejsou ojedinělými výkřiky do tmy a začít něco dělat. Záleží jen na vás.


Autor studuje ne Fakultě multimediálních komunikací zlínské univerzity.

 

Libor Zezulka | 21. 1. | http://academica.centrum.cz/clanek.phtml?id=692

7.5.2005


Jsme tam, kde jste vy

Poradenství v přípravě ke studiu

AMOS -
KamPoMaturite.cz, s.r.o.

Dukelských hrdinů 21
170 00 Praha 7

e-mail: info@kampomaturite.cz
tel: +420 222 943 511
+420 606 411 115

Informace

Stáhněte si aplikaci Adresář škol

 

Zasílání novinek

Zaregistrujte se a dostávejte nejlepší nabídky jako první.

Doporučit známému
E-booky
Chci se připravit