Doktorský titul za hubičku? Jak kde

Absolventka doktorského studia a držitelka titulu Ph. D. v oboru chemie se přihlásila ke konkurzu na místo na jednom magistrátu na jihu Moravy. Bylo jí sděleno, že má příliš vysoké vzdělání. Po dalším marném hledání místa se stala telefonistkou. Přesto lze postgraduální studenty, usilující o titul Ph. D. v tříletých prezenčních studijních programech, denně potkávat skoro na všech vysokých školách.

Co je vlastně kariéra?

Představme si čerstvého absolventa technického nebo přírodovědného oboru, který si řekne, že oželí vysoký plat, který by pravděpodobně dostal v praxi, a stane se doktorandem.

Je to závažný krok, neboť nejde jen o tři roky života a o peníze, ale také o kariéru.
Podaří-li se mu dostat do týmu lidí, v němž vládne nadšení pro vědu místo taktizující soutěže o skývu chleba, bude nejspíše odcházet jako expert jistý si svou budoucností. Každý doktorand je ale - na rozdíl od zaměstnance chráněného zákoníkem práce - vydán na milost a nemilost děkanovi fakulty a svému školiteli. Dojde-li ke střetu hned po měsíci, může bez velkých ztrát odejít, stává se však, že školitel nebo pracoviště doktoranda využívají k tomu, aby pro ně zadarmo pracoval. Ano, zadarmo -malé stipendium je totiž příspěvkem na studium, a ne odměnou za učení, nošení balíků či stěhování skříní. Všichni se k němu proto chovají mile.

Teplé místečko a titul za nic

Na rozdíl od pregraduálních studentů, kteří vystupují vůči vysoké škole jako velká masa zákazníků, bývá doktorand vtahován do zákulisí katedrových a fakultních bojů, naráží na všelijaké animozity, na osobnosti normalizačního formátu i na dravce ve stylu devadesátých let. Setkává se s realitou českého vysokého školství a často odchází zcela znechucen. Je to asi důsledkem toho, že na vysokých školách stále nefunguje opravdová konkurence, která by přiměla jejich pracovníky přemýšlet nad tím, zda svou práci konají vskutku dobře. Kdekdo naopak považuje své místo za teplý pelíšek, a ještě hořekuje nad nízkým platem.
Není doktor jako doktor. V humanitních oborech se považuje za celkem přirozené, že interní doktorand bere stipendium, chodí dva tři dny na fakultu a zbytek času si přivydělává. Redukovat čas strávený aktivním studiem lze přitom zcela podle libovůle nadřízených, stačí s nimi být dobrý kamarád.
Pro mnohé je to dobrá státní dotace, jež je k ničemu nezavazuje a k níž se dá dostat velmi snadno, neboť zvláště fakulty s nižší úrovní berou za doktoranda skoro kohokoli. Stává se, že titul nakonec obdrží i člověk, který si šel primárně jen přivydělat bez všech ambicí na dokončení Ph. D. studia. Doktorandské studium se tak stává útočištěm nejrůznějších typů, od hlupáků, jež se ukrývají pod křídly státních dotací a univerzitní mašinérie před realitou světa, až po velice schopné vědce. To se týká všech oborů, ať jsou technické, humanitní nebo přírodovědné.

Odlivy a přílivy mozků

Často se mluví o tom, že budoucnost má pouze vzdělanostní a informační společnost, v níž se bude uplatňovat technologický rozvoj a výrazná flexibilita práce. Ve jménu této myšlenky různí lidé tlačí na stát, aby z něho vymáčkli víc a více. Žalují na citelný odliv mozků do USA, a přitom nezmíní, že v USA se díky nízkým daním a rozvíjejícímu se konkurenčnímu prostředí daří schopným tvůrčím lidem lépe.
Dávat stále více peněz do českého vysokého školství bez strukturálních změn je k ničemu. Vzdělanostní společnost nemůže spočívat v tom, že neschopným a vykutáleným otloukánkům udělíme hromadně titul Ph. D.
Mozky, které odešly, se v mnoha případech už nevrátí. Musíme si tedy pěstovat nové a vytvořit jim takové podmínky, aby zůstávaly. Zdá se však, že to není cílem ani vysokých škol, ani Akademie věd, ani ministerstev, ani politiků. Ti všichni mají totiž své vlastní cíle v duchu hesla "bližší košile než kabát". Skutečné mozky jsou spíše na obtíž, ať už se o nich proklamuje cokoli.